Pavelkovo skrblení 74: Erasmus ve Slovinsku

Dlouho jsem se neozval. Nedařilo se mi ušetřit ani peníze, ani čas.

Kromě nafty nyní nejvíce šetřím na starším synovi, který se vydal v rámci projektu Erasmus studovat do slovinského Mariboru. Řada jeho vrstevníků zamířila spíše na západ a pro jejich rodiče se finančně mnoho nezměnilo, protože 300 euro na měsíc někde v Bruselu či Londýně není až tak velké kapesné. Je tudíž nutné potomka dotovat.

Nás zatím jeho pobyt, nepočítám-li cestu, nic nestál. V Mariboru se zkrátka snaží, aby se tam zahraničním studentům líbilo. Kromě zcela nových školních budov mě zaujal i systém stravování. Neexistují školní menzy. Místo nich jsou studentům do mobilu nahrány bony. Ty může využít v restauracích, které se do projektu zapojily (logicky skoro všechny). Aby si restaurace vytvořily stálou klientelu, nabízejí studentům výhodná menu. Zatímco já platil za pizzu něco kolem pěti euro, synek zaplatil necelá dvě a ještě dostal salát a nápoj zdarma. V řadě restaurací má jídlo cenu jen bonu (něco přes čtyři eura).

Pokud někomu Maribor připadá jako zaprděná vesnice, pak vězte, že na vrchol sjezdovky se dá dojet autobusem místní dopravy (já šel pěšky). Převýšení je přes sedm set metrů. K moři je to po dálnici tři hodiny (se spolubydlícími si půjčili bavoráka, včetně pojistky je denní výlet vyšel každého na necelou dvacku). Ve Slovinsku je řada hradů, krasových oblastí, vinic. Relativně blízko je to do Vídně, Benátek i Záhřebu a Bělehradu. Synek nám zkrátka dělá radost.

Cesty do Mariboru vedou dvě. Po vyzkoušení té přes Linec i přes Vídeň, skrblíkům doporučuji vídeňskou trasu. Dálniční známku si musíte koupit tak jako tak, ale za Lincem je několik placených tunelů, takže za pár ušetřených minut jsme si připlatili 12 euro. Od rakouských hranic je to do Mariboru 18 km, tam už se dálniční známka za zhruba pětistovku nevyplatí.