Pavelkovo skrblení 110: Do USA za pár korun

Šance dostat se v osmdesátých letech za západní hranici byla velmi malá. Mě kupříkladu nepustili ani na východ do Sovětského svazu, v němž jsem chtěl navštívit dlouhovlasou Rusku Anju, se kterou jsem se seznámil o letní brigádě v lesním závodě. Důvod mi tajemník SSM nesdělil, ale z posudku, který jsem si přečetl po revoluci, je poměrně jasný.

Celý náš ročník 1970 prakticky vůbec nepočítal s tím, že by kdy nakoukl za Šumavu. Vymalovávali jsme si v naší partě dvě mapy. V jedné byly všechny české zříceniny. Ani v jejich případě jsme nedoufali, že je kdy objedeme všechny. Řada z nich byla v pohraničním pásmu anebo ve vojenských prostorech.

Do druhé mapy jsme si zakreslovali body, které měly název podobný jako známá místa v zahraničí. První naše cesta inspirovaná touto mapou tak vedla do Benátek (nad Jizerou). Gondolu nám nahrazovala nafukovací lehátka, slavné kanály zastoupila Jizera.

Pamatuji si, že největší radost jsme si udělali neplánovaně. S dnes slavným hercem jsme vláčeli svoje usárny po cestě zvané Husí, mezi hradem Helfenburk a Dubou, odkud nám jel autobus do Mělníka. Husí cesta má svůj název podle skály na Kokořínsku, která připomíná husu.

Nějaký oportunista, antikomunista, trockista či obyčejný vandal na turistickém rozcestníku umazal z nápisu HUSA písmeno H. Dodnes vidím, jak tam upocení stojíme a připadáme si jako po překonání železné opony. Chybou bylo nechat si fotografie vyvolávat v drogerii. Nedošlo nám, že vyvolávané snímky někdo namátkově kontroluje. Paradoxně jsme ale nedostali důtky kvůli fotografiím, na nichž stojíme s nápisem USA v pozadí, ale kvůli tomu, že mezi snímky byly i ty s nádražími. V době budování socialismu šlo o strategické objekty, o které se zajímaly imperialistické rozvědky.

Příště mrkneme na další zajímavý cíl, v němž si může skrblík leštit své ego.