Field Survival Manual 2013

Ke „kontrolním kontrolám“ dochází:

Tato otázka je položena před zkouškou alkoholu v dechu s cílem zvýšit jeho výtěžnost. Zde se spoléhá, že hloupý řidič začne blekotat něco ve smyslu „dal jsem si jedno pivo po obědě“. Pak je proveden test a je naměřeno např. 0.20 promile. To samo o sobě nedokazuje naprosto nic. Ale ve spojením s předchozím to v pohodě stačí na pozdější odebrání řidičáku ve správním řízení a pokutu v řádu desítek tisíc, protože a) řidič se přiznal, že pil alkohol před jízdou b) alkohol v dechu byl zjištěn, sice v neprůkazné míře, ale zjištěn.

Správná reakce: Vůbec nereagovat. Pokud chtějí něco vědět, ať si to zjistí.

Policajti provádějí samohanu s radarem na frekventované komunikaci a policajt za přístrojem oznamuje na „likvidační stanoviště“ pouze barvu a typ auta, protože to tak jde lépe od ruky. Fotky ukládá do paměti radaru. Věta „modrá Fabie“ je poněkud zrádná, protože modrých fabii se vyrobilo jen asi 300.000. Tři policajti na „likvidačním stanovišti“ místy ztrácejí přehled. Tak si trochu pomohou.

Jak bylo řečeno, na dorazy nereagujeme. Pokud orgán na odpovědi trvá, tak mu poradíme, aby si to zjistil.

Pokud vám na autě nesvítí nějaké světlo, vypadá to sice jako přestupek proti ustanovení o osvětlení vozidla, ale nemusí to tak být. Mohlo zhasnout v důsledku poruchy a vy o tom nevíte. Přestupek z toho dělá až zavinění. Zavinění může být úmyslné, vědomou nedbalostí (věděl, že nesvítí, ale přesto jel) a nevědomou nedbalostí (měl a mohl vědět, že nesvítí, ale nevěděl a přesto jel). Dotaz na to, zda víte o nesvítícím světle je kladen proto, abyste odpověděli „já vím, děkuji za upozornění“. A je to tady. Vědomá nedbalost. Game over, pokuta, další pirát nalezen a potrestán.

Správná reakce: Nereagovat nebo „ne“.

Téměř klasika, totálně zbytečná věta a obvyklý icebreaker především starších policistů. Hned od počátku vás shodí pěkně do defenzívy a začnete přemýšlet, kde jste se dopustili jakého deliktu. Dokonce nějaký jejich interní kodex jim tohle stupidní vyptávání zakazuje, nicméně nevím o tom, že by za to kdy někoho potrestali.

Správná reakce: Zcela ignorovat.

Co k tomu dodat celkově?

Rád bych věřil tomu, že 9 policistů z 10 je slušných a nemají v danou chvíli a na daném místě zájem uvrtat mně nebo vás do nějakého problému, pouze chrání zákon, tak jak po nic chceme, jak jim za to platíme a jak to oni (ne)dělají. Rád bych tomu věřil, ačkoli si myslím, že 9 z 10 policistů takoví rozhodně nejsou, naopak, něco mnohem horšího. Ale věřme tomu, že to tak je a že 9 z 10 policistů je slušných. Jakou máte jistotu, když vás zastaví, že jste narazil na těch 9 hodných nebo jednoho zlého?

Policie v této zemi čítá přes 40.000 mužů, v evropském srovnání a v přepočtu na počet obyvatel má více policistů už jen Kypr a Malta, na kterých probíhá nebo nedávno probíhala občanská válka. Policie je nadána většími pravomocemi než za komunistů, patrně většími pravomocemi než gestapo, pokud takové srovnání historické okolnosti umožňují, a představuje významnou mocenskou složku v této zemi. Nevěřte těm povídačkám, že nemají na benzín, že je jich málo, že policisté hromadně odcházejí. To není pravda a nikdy nebyla. Už nejméně pět let nás tímhle média krmí a pořád vidíte policejní auta jezdit, pořád máme 40 tisíc policajtů a nikde není vidět, že by se hromadili bývalí policisté, naopak. Nejinak je tomu se strážníky, kdy se k početní naddimenzovanosti a nadprůměrnému materiálnímu vybavení těchto obecních sborů přidává ještě ignoranství, pohrdání právem a praktiky lokálních mafií. Kdo si myslí, že nad nimi nějak vyzraje, nebo se jim švejkovsky vlísá do přízně, může narazit. Jediné, co na ně platí, je nespolupráce. A proto ještě jednou:

pak:

Rozsudek NSS 3 As 58/2007-117 o nemožnosti obnovy řízení blokově vyřešeného přestupku. Obnovy řízení se podařilo dosáhnout jen v ojedinělých případech a vždy se jednalo o komplikovaný proces. Jeden takový případ je popsán zde.

Rozsudek NSS 9 As 2/2011-93 — přezkoumatelnost podpisu na pokutovém bloku, pravděpodobně falšování podpisu PČR

Když se rozhodnete pokutu neplatit a nechat přestupek projednat úřad ve správním řízení, pak:

Je tedy na vás, abyste na místě a v krátkém čase, za nejistoty a možná pod nátlakem policistů učinil toto poměrně zásadní rozhodnutí.

Nedávno jsme se dozvěděli, že strážníci z Pardubic vedli černou listinu, na které měli jména občanů, kteří neměli dostatečně vřelý vztah k městské policii a údajně je trestali přísněji. To je samozřejmě porušení naprosto všeho, ale pokud vím, nijak potrestáni nebyli. Lze se domnívat, že podobné postupy provozují i strážníci jinde, a od takových praktik je k vymýšlení přestupků jen malý kousek. V Českých Budějovicích policisté připsali body muži, se kterým se předtím nepohodli ve sběrně odpadu. Žijeme v právním státě? Ne, ani omylem. Určitá velmi chatrná procesní ochrana, kterou poskytuje správní řízení, může přijít náramně vhod.

I když zapomeneme na tyto exemplární případy, praxe ukázala, že zhruba 60% veškerých pokut v dopravních věcech v ČR je uděleno nezákonně, například na základě pochybných důkazů nebo zcela bez důkazů, s nedostatečným posouzením subjektivní, objektivní a materiální stránky skutku. K tomuto číslu dospěla v roce 2011 firma Bruna Agency a moje praxe to potvrzuje.

V čem je zakopaný pes? V tom, že policie používá nejrůznější prostředky,jak řidiče přimět, aby zaplatil na místě. Policisté tak získají čárku a to je důležité pro jejich hodnocení. Například:

K některým těmto bodům:

Ztráta řidičáku ve správním řízení: Vykládat řidičům tuto pohádku dostali údajně policisté nařízeno shora. Ve skutečnosti, odebrání řidičského oprávnění je možné toliko a pouze ve správním řízení a to za skutky, které zákon stanoví a tyto skutky nelze ze zákona řešit v blokovém řízení. Naprostý nesmysl.

Kauce: kauci může policista požadovat, pokud existuje důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat správnímu řízení. Pokud policista není s to uvést, z jakých důvodů požaduje kauci, sdělte policajtovi, že na něj podáte stížnost.

Příklad excesivního postupu policie — kauce a zabavení vozidla. Opět stejný cíl: Vybrat pokutu stůj co stůj, aby měli čárku. Viz 8 – „FSM Plugin: Peníze nebo auto“.

Paleta úskoků policie je velmi široká, jejich pravomoci enormní a běžný řidič se na ně nemůže připravit. Už jsem x-krát slyšel o případech, kdy se řidič i po zralé úvaze rozhodl zaplatit na místě, pak se mu to rozleželo, vrátil se na místo domnělého přestupku a zjistil, že značka, od které se daná povinnost měla odvodit, byla neplatná, zakrytá a podobně. Jinou skupinu těchto problémů tvoří situace, kdy policisté vůbec nemají žádné důkazy nebo jsou takové, že by s nimi u správního řízení nikdy nemohli uspět, tedy získané metodicky špatně nebo rovnou nezákonně. Jenže jakmile řidič zaplatí, nemá žádný řádný opravný prostředek a dosáhnout obnovy řízení se podařilo zatím pouze v jednotlivých případech.

Policie není dokonce ani povinna předložit řidiči na místě důkazy, které má. Plyne to z logiky projednání přestupku na místě, v blokovém řízení. Má se za to, že řidič si je svého jednání vědom a nečiní je sporným, a pro všechny ostatní případy je tu správní řízení. Toho v minulosti policisté i strážníci opakovaně zneužili a vybírali pokuty za něco, k čemu neexistoval vůbec žádný důkaz. Například dávali pokuty za rychlost, ale vůbec neměli radar. Z nepochopitelných důvodů se tomu řidiči podvolili a pozor, ani proti takto udělené pokutě neexistuje opravný prostředek. Policisté si také rádi vymýšlejí. Například budou tvrdit, že vás viděli telefonovat a že si to v případě potřeby vzájemně dosvědčí.

Všechny tyto problémy vymizí, když nebudete řešit přestupek na mistě.

Je ještě relativně bezpečné souhlasit v řešením přestupku na místě, pokud navrhovaná pokuta je v řádu stovek, skutek je pro vás nesporný a nejsou za to body, čímž jste si jisti (a tím si je vzhledem k tomu, že se bodový systém za dobu své existence již mnohokrát změnil, jistý málokdo). Skutečnou nejistotu generují následující postupy:

Vydiskutovat přestupek, tzv. nějak je ukecat. Klidně, poslužte si. Tohle tady rozebírat nebudu. Znám lidi, co je programově „ukecávali“, zkouleli to na místě za dvě tři stovky, aby dobře bylo, a pak jim přišel z úřadu papír, že mají odevzdat papíry, protože dosáhli 12 bodů. Nic jako „ukecat policisty“ neexistuje. Už v okamžiku, kdy vás zastavují, je jasné, za kolik to bude. Pokud chtějí udělat obchod a za tisícovku změnit skutkovou podstatu, aby to bylo bez bodů, navrhnou to sami. I když ho „ukecáte“, stejně není jisté, co s tím ten zmrd ve skutečnosti udělá. Případů padělání a pozměňování pokutových bloků tu bylo dost.

Hádat se s policisty. Naprosto bezcenné, ztráta času a energie. Policajti na to neslyší a strážníci jsou právně negramotní, v obou případech rezistentní proti právní argumentaci. Zde je jeden příklad. Jedná se mediálně známý delikt ekonoma Ševčíka, který jel po dálnici rychlostí 178 km/h (touto rychlostí se jezdí například v Německu běžně). Policie z toho udělala monstrakci s kamerami a novináři, což bylo náhodou, protože tam číhali na účastníky „ilegálního“ „závodu“ Diamond race (toho ale nechytili ani jednoho) a celý problém přikrmil Ševčík sám, protože se s nimi hádal. Kdyby je ignoroval, suše jim oznámil, že nespáchal přestupek a proto jim nic nedá, novináři by z toho nic neměli a policie by nemohla případ mediálně zužitkovat.

Nesprávná je úvaha „já mám dvanáct bodů a tak si mohu dovolit obětovat tři“. Nepodceňujme český silniční fašismus! OK, zbývá vám z dvanácti bodů devět. Jednou pásy, jednou tydlifon, jednou 65 km/h po městě a je game over. Dále, v případě, že spácháte přestupek další, což je při počtu a šíři různých skutkových podstat v zákoně jen otázka času, a pokud se bude třeba jednat o závažný přestupek, správní orgán přihlédne při stanovení výše sankce k dosavadním záznamům v registru a například stanoví trest (pokutu) v horní polovině sazby. Zcela absurdní rozměr to může získat v případě soudu, ke kterému se můžete nedejbože dostat a tam může případný záznam o přestupku stát argumentem v rukou státního zástupce. Postih za přestupek je prostě třeba odvrátit za každou cenu.

Když policistovi sdělíte, že nebudete řešit přestupek na místě, odebere se policista sepsat záznam o přestupku. Tento záznam nepodepisujte ani pro něj neposkytujte údaje. Policie se například může dotazovat na zaměstnavatele, telefonní číslo nebo datovou schránku. Zásadně nesdělovat, proč jim to dělat snazší. Znám magory, co jim dali číslo mobilu a e-mail a další údaje, a úřad je pak pomocí nich naháněl, když zbývaly tři týdny do prekluze. Fuj.

Pokud přesto nějaké skutečnosti do tohoto cancu uvedete, např. se záměrem policisty zdržovat a otrávit, nemá to pro další správní řízení význam, protože tento dokument nelze v dalším správním řízení použít jako důkaz sám o sobě. Je to důsledek analogií mezi správním a trestním právem a úřední záznam má charakter jednostranného aktu provedeného policií (rozhodnutí NSS č. 1856).

Rozsudek NSS 1 As 96/2008—120 — jak správní orgán postavil rozhodnutí pouze na úředním záznamu a nevyslechl svědky.

O tom, co se bude dít dál, si povíme v dalším dílu.

U lehčích přestupků, kde je cílem především získat peníze na pokutě než někoho potrestat, buzerovat a šikanovat, úřad jako první krok řízení vydá příkaz. Příkazní řízení je zkrácenou formou přestupkového řízení (§ 87 zákona o přestupcích) a lze ho použít za následujících podmínek:

Příkaz musí obsahovat výrok o vině, výměru sankce a odůvodnění stejně jako rozhodnutí o přestupku. Dále musí obsahovat poučení o možnosti podat odpor.

Zde je třeba si uvědomit následující skutečnosti:

Kdo má pochybnosti, že by ve správním řízení uspěl a nechce platit náklady řízení, zatímco s pokutou a s body se smířil, pak výhodným postupem může například být, že se po obdržení příkazu seznámí se spisem. To je ze zákona jeho nárok a protože se na příkazní řízení lze dívat jako na jeden z kroků řízení správního, měl by tomuto požadavku vyhovět. V kombinaci s odůvodněním příkazu si již je možné udělat celkem přesnou představu, co mají ti parchanti v ruce a jaká je pravděpodobnost, že to „ustojí“.

Pokud s příkazem nesouhlasíte, je třeba podat odpor do 15 dnů ode dne doručení příkazu. Odpor nemusí nijak odůvodněn. Odpor musí obsahovat číslo jednací, slovo „odpor“ a kdo jej podal.

Podle mého názoru není taktické odpor odůvodňovat. Neplyne z toho žádná výhoda, odpor je stejně platný, ať je odůvodněn nebo ne. Sdělování informací formou odůvodnění odporu vede k urychlení celého řízení, protože při ústním jednání bude mít správní orgán k dispozici strategii, na které stavíte obhajobu a začne na jejím rozbití pracovat s předstihem. Nač jim ukazovat karty.

Všechny úkony ve správním řízení maximálně prodlužujeme. Pokud je tedy nějaká lhůta 15 dnů, reagujeme na samém konci této lhůty.

spočívá v tom, že si úřad předvolá domnělého pachatele přestupku k podání vysvětlení. Ve skutečnosti ovšem má tento úkon většinou jen ten význam, že ho přimějí dostavit se osobně. Tam na místě jej budou přesvědčovat, aby převzal blok nebo na místě podepsal příkaz a budou ho strašit vyššími sankcemi a náklady řízení.

V případě předvolání k podání vysvětlení jste povinen se dostavit (třeba do Hodonína). Řidič, který je předmětem takového postupu, musí udělat dvě věci: odmítnout vypovídat a nepodepsat příkaz.

Tento postup je módní, zavádějící a matoucí, protože pro běžného občana je těžké rozlišit podání vysvětlení podle § 137 (tedy něco jako poskytnutí svědecké výpovědi proti sobě samotnému) a ústní jednání podle § 49, které má ale úplně jiný účel. V tomto případě doporučuji věnovat obrovskou pozornost to mu, co stojí na předvolání a co na místě podepisujete.

Tento úřednický workaround bude od 19.1.2013 nejspíš zcela nahrazen postupem podle § 125f zákona 361/2000 Sb., tedy „správní delikt provozovatele — fyzické osoby“. Uvádím jej jen pro úplnost, protože ca půl roku budou dobíhat kauzy zahájené podle staré legislativy.

Úřad pošle vlastníku vozidla papír, který se tváří jako výzva k podání vysvětlení podle § 137 spr.ř. nebo § 60 zákona o přestupcích. V textu je uvedeno, aby se vlastník dostavil k podání vysvětlení, nebo aby udal osobu, která jeho vozidlo řídila. Obvykle absentuje poučení o právu nepodat vysvětlení (protože by to pak lidi dělali). Pokud se vlastník vozidla na výzvu dostaví sám, bude se opakovat postup podle bodu 2, tedy budou mu zkoušet vnutit blok, „aby to bylo nějak vyřešený“. Nasrat do krku.

Ve všech případech, kdy se správní orgán pokouší si zjednodušit práci a přimět nějak řidiče, aby platil pokutu bez zdlouhavých úkonů správního řízení, je nezbytné úřadu sdělit, že pokud disponuje podezřením, že se stal přestupek, aby jej projednal v řádném správním řízení v souladu se zákonem, a to včetně projednání a dokazování podle zákona.

Ať už tak nebo tak, zde už je správní řízení na spadnutí. Nyní ještě probereme pár věcí, které bude třeba vědět a znát pro takovou příležitost.

Někdy se vyplácí zjistit, co ty buzeranti vlastně mají. K tomu je fajn nahlédnout do spisu. Spis jsou zpravidla papírové desky se skromným obsahem. Na začátku řízení obsahuje vše, co správnímu orgánu poslali policajti: hlášení o přestupku a nějaké „důkazy“, třeba fotky z radaru. Účastník řízení má právo do spisu nahlížet, a to v libovolné fázi řízení, a má právo činit si výpisy a kopie. Kopie je mu za úhradu povinen pořídit správní orgán, ale fotky z mobilu docela vyhovují.

Praktický postup je takový, že zavoláme úředníka a sdělíme mu, že chceme nahlédnout do spisu. Této žádosti zpravidla vyhoví a dohodne se na termínu.

Nahlížení do spisu upravuje § 38 správního řádu.

Správní orgán doručuje

Doručování upravuje § 19 správního řádu.

Rozsudek NSS 8 As 31/2011—88 — doručování do datových schránek, nemožnost uplatnit fikci doručení, pokud úřad nezákonně doručil. V tomto případě ovšem zástupce dopis nakonec převzal a mohl se s ním seznámit ještě před vydáním rozhodnutí.

Rozsudek 9 As 90/2010-58 — doručování do špatné datové schránky.

Nepřebírání písemností není funkční strategie, protože český demokratický právní řád obsahuje konstrukt zvaný „fikce doručení“. Fikce doručení znamená, že pokud si adresát zásilku nevyzvedl ve lhůtě 10 dnů, písemnost se považuje za doručenou k poslednímu dny této lhůty. Tolik § 24 odst. (1).

Této fíčury lze využít v neprospěch řidiče, a to v kombinaci s jedním ustanovením § 19, které říká, že doručovat lze i na jinou adresu, pokud o to účastník požádá. Máme tady hustého účastníka, který klade odpor a poťouchlého úředníka. Účastník se často nezdržuje mimo své bydliště, například je z Moravy a pracuje v Praze, datovou schránku nemá. Na začátku řízení požádá správní orgán, aby mu doručoval do Prahy, a správní orgán tak verbálně přislíbí i činí. Až na jeden okamžik. Rozhodnutí pošle na Moravu. Proběhne lhůta na odvolání, rozhodnutí nabude právní moci, system full win. Pokud totiž není dohoda o jiné adrese doručování uvedena ve spisu a je to jen na dohodě, správní orgán tím není vázán a kdykoli to s radostí popře.

Už se však moc nehovoří o tom, že existuje prostředek proti fikci doručení, pokud nastane, a dokonce velmi silný prostředek. Účastník má právo požádat o určení neplatnosti doručení podle § 24 odst. (2),. a to za podmínek § 41 spr.ř. Sice se přesouvá důkazní břemeno na účastníka, který musí doložit, že nebyl doma (účet z hotelu, letenky, jízdenky, nějaký papír od známého, že jste bydlel u něj), ale úřad nemá jak takovou řádně doloženou žádost zamítnout.

Rozsudek 1 As 2/2010—80 — fikce doručení není podmíněna přítomností adresáta v místě doručování (je doma a nepřebíral), nastává i tehdy, když adresát není doma, ale má možnost žádat o zneplatnění doručení. S odkazem na tento judikát a zásadu předvídatelnosti lze správní orgány přimět, aby akceptovaly žádosti o navrácení v předchozí stav. V případě, že žádost byla podána, je v pořádku, má požadované náležitosti a správní orgán jí vyhoví, což by podle tohoto judikátu měl v podstatě automaticky, je nutné, aby správní orgán vydal usnesení.

Všeobecně upravují §§ 39 a 49 správního řádu, pokud není jinde stanoveno jinak. Nejdůležitější dvojice lhůt:

Za povšimnutí stojí toto ustanovení (odst. (1)): Správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků.

Správní orgán tudíž po vás může chtít, kromě ze zákona termínovaných úkonů jako je např. podání vysvětlení, ústní jednání, odvolání apod., abyste něco učinil ihned. Pokud se například máte vyslovit k podkladům pro vydání rozhodnutí, úředník bude chtít, abyste to udělal hned. Leda píču. Nechť stanoví lhůtu a pozor! — poznamená ji do spisu.

Počítání času upravuje srozumitelně § 40 správního řádu. Den, ve kterém byla písemnost doručena, se do lhůty nepočítá (odst. (1) pís. a)). Pokud konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den. Rozhoduje datum podání (pokud použijete podatelnu), vybavení datové věty (datová schránka) nebo datum, kdy byla zásilka podána poště, a to i v jiném státě.

Otázku zastupování jako takového probereme v příštím dílu. Každopádně, pokud jste pojištěni proti úřední buzeraci, máte nějakého smluvního právníka nebo firmu zabývající se přestupky, je třeba je zapojit nejpozději v okamžiku doručení příkazu. Po ústním jednání (dokonce zmeškaném) nebo bezprostředně před ním je to problematické.

Firmy, jejichž služby naši čtenáři úspěšně využili:

Každopádně, a to zejména v případě, že hodláte involvovat nezávislého poradce (kamarád, známý, někdo z internetu), bez poskytnutí spisu nebo jeho klíčových částí (příkaz s odůvodněním, policejní protokol, minimálně pozvánka k ústnímu jednání) nemůže nikdo poskytnout seriózní radu. Velmi se podivuji, když lidé shánějí fundované právní rady v internetových diskusích. To je poukázka na problém a na neúspěch.

Tolik tedy k přípravné fázi správního řízení. V dalším dílu si povíme, jak vypadá správní řízení.

Poselství nakonec. Správní řízení je něco jako baby verze soudu. Nelze popsat všechny alternativy, poskytnout tu nějaký obecný návod, jak na to. Neexistuje nějaký jeden konkrétní hint, kterým usmažíte správní orgán, k tomu je třeba skoro vždy série nějakých předem naplánovaných kroků. I advokáti si někdy berou jiné advokáty jako zmocněnce, protože nejsou dost cool v správním právu.

Je nejdůležitějším aktem celého procesu (zejména pro úřad). Nezaměňovat s podáním vysvětlení. Ústní jednání je zcela odlišný úkon, protože:

Účastníka řízení si úřad předvolává s nejméně pětidenním předstihem. Zpravidla probíhá v kanceláři pověřeného úředníka. Mnoho z úředníků projednávajících přestupky jsou bývalí fízlové, esenbáci, policajti nebo i něco horšího a jejich povědomí o právu není valné. To se projevuje za nepochopení smyslu celého řízení, jehož cílem už pak není nestranně zjistit, zda se stal přestupek a navrhnout spravedlivý trest, ale prokázat za každou cenu vinu prvnímu, kdo vleze do dveří a napálit mu maximální možnou pokutu. Starýho psa novým kouskům nenaučíš.

Obvyklý průběh:

Protokol o ústním jednání (§ 18 spr.ř.) obsahuje vylíčení předmětného úkonu. Trváme na tom, aby záznam probíhal doslovně, ve formě otázka-odpověď. Někde si to dělají jednoduché a protokol obsahuje například jen větu „ústní jednání proběhlo“. Tak na to se jim vysereme.

V případě, že dojde ke zkreslování protokolu nebo jiným nepřístojnostem, požádáme o přerušení ústního projednávání a podáme okamžitě a na místě stížnost podle §175 správního řádu přímo do protokolu. Dále úředníkovi správního orgánu oznámíme, že až do vyřešení stížnosti nebudeme projednávání přestupku pokračovat. Pokud by se úředník cukal, trváme na přivolání jeho disciplinárního nadřízeného. To zpravidla ochladí úředníkovy ambice.

Silně doporučuji, aby si řidič v pozici účastníka řízení pořídil vlastní audiozáznam celého aktu, protože správní orgány velmi často pozměňují obsah protokolu tak, aby jim to vyhovovalo a dochází pak ke sporům, co kdo řekl a neřekl. Není to zakázané.

Postup při dokazování je popsán v § 51 správního řádu.

Zásady:

Zcela konkrétním problémem je, že správní orgány berou často jako zcela věrohodnou výpověď policistů, přičemž policajti a hlavně strážníci při řízení lžou, až se jim od hub práší. Pokud není obviněný u výslechu, posedí svědek-policajt a úředník- bejvalej policajt nad spisem a dají hlavy dohromady, policajt pak učiní účelovou výpověď mířící ke kořenům vaší obhajoby. Je to způsobeno tím, že vrána vráně oči nevyklove. Hodně pracovníků správních odborů jsou bývalí policisté, kteří se museli nebo chtěli od policie vzdálit.

Jiným problémem je, že správní orgány nadužívají svoje právo hodnotit důkazy podle vlastní úvahy a důkazy, které se jim nehodí do krámu neprovedou, protože jsou podle nich nadbytečné nebo neúčelné, a hledají nejrůznější právní konstrukce, aby je provést nemuseli.

5 As 80/2010—97 — Jak správní orgán vytrvale odmítal provést navrhovaný důkaz, až na to dojel. Uplatňování důkazů až v odvolání.

4 As 28/2010—56 — Neuvěřitelná záležitost a přehlídka nedůslednosti a arogance správního orgánu. Komentář JUDr. Berana k tomu.

Jindy se zase správní orgány zmocňují expertní role a posuzují věci, které jim posuzovat nepatří, protože jinak by museli přizvat znalce a případně nést náklady na posudek, kdyby to nedopadlo podle očekávání.

Navrhovat důkazy a konat podle § 73 zákona o přestupcích může obviněný kdykoli. Může tak tedy učinit až v odvolání a napadnout tak už hotové odůvodnění správního orgánu I. instance. Pokud tedy v ústním jednání něco zanedbáte nebo si na to rozpomenete až později, nevadí to zásadně. Jestliže jsou takové dodatečně navržené důkazy pro posouzení věci podstatné, musí je odvolací správní orgán provést.

Osobně používám tento postup: Po úvodních formalitách (doklady, poučení) si vyžádám si spis a podívám se, co mají. Pokud spis vidíte poprvé, můžete klidně úředníkovi navrhnout, že si jej potřebujete v klidu prostudovat a že proto navrhujete, že ústní jednání nyní ukončí, vy si pořídíte kopie a úředník vás předvolá vás znovu v termínu, na kterém se dohodnete, protože jak bylo řečeno, úkony mají své lhůty a skutečnost, že úřad má k dispozici spis celou dobu, zatímco účastník pouze několik minut, zakládá určitou nerovnost. Úředník tomu může a nemusí vyhovět, v tom druhém případě následuje studium spisu, které trvá řádově desítky minut. Jsou tady kvůli nám, ne my kvůli nim. Soustředíme se na:

Příklady z praxe:

Zde vidíme pět odlišných strategií (napadnout domnělou nezákonnost skutku, napadnout zavinění, napadnout důkaz (v tomto případě věrohodnost svědeckých výpovědí), napadnout zákonnost důkazu, vyvolat důkazní nouzi).

A jako bonus, stání na chodníku. Nikde není definováno, co je to chodník (podobně je to s pojmem „vozovka“). Úřad celkem správně argumentoval zmocněnci, že existence chodníků je skutečností obecně známou, ale nedokázal strávit argument, zda právě v místě, kde k údajnému přestupku došlo, bylo skutečně obecně známou skutečností, že ten „chodník“ je chodník a kde končí. Zejména zatvrzelost správního orgánu byla pozoruhodná; z úředníka nakonec vypadlo, že má stanovené striktní cíle na počet pozitivně uzavřených řízení (tedy s výběrem pokuty) i úspěšných odvolání. S navrženým řešením v podobě prekluze se spokojil, protože na to žádný cíl stanovený neměl.

Poněkud opomíjený a na první pohled zbytečný akt. Pojem „podklady pro vydání rozhodnutí“ je zakotven v § 50 správního řádu a jedná se o všechno, co v průběhu řízení správní orgán shromáždil a lze to použít v řízení. Možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí je popsána v § 36 odst. (3) spr. ř. Z hlediska provedení se tento akt podobá nahlédnutí do spisu, je to možnost a obviněný na to má právo, ale ne povinnost. O seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí vyhotoví úřad záznam do spisu, je také součástí rozhodnutí, takže pokud by se správní orgán ohledně poskytnutí přiměřené lhůty na seznámení s podklady cukal, prostě mu to nepodepíšeme.

Praktický přínos má tato záležitost dvojí. Hovořili jsme o lhůtách, a pokud se chceme seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, musí nám na to být poskytnuta přiměřená lhůta. To je užitečné k prodlužování řízení. Dále se tím seznámíme se stavem spisu takovým, jaký bude použit pro vydání rozhodnutí a pokud si pořídíme kopie spisu, zajistíme si startovní bod pro koncepci odvolání. Někdy dokonce touto cestou vznikne i materiál do odvolání, protože správní úřad při horko-těžko-vypoceném odůvodnění rozhodnutí může sáhnout k nějakému důkazu, který ve spisu nebyl. Například se stalo, že správní orgán vypořádal požadavek na provedení místního šetření, které se mu pochopitelně dělat nechtělo tím, že jeden z úředníků jezdí inkriminovaným místem pravidelně z úřadu domů a tudíž to tam dobře zná (!!!). Byl z toho prima bod v odvolání, jehož součástí mmj. bylo, že výslech úředníka nebo nějaké záznamy z pravidelných úředníkových cest nebyly ve spisu.

Chybný je postup, kdy úřad například na 9:00 nařídí ústní jednání a současně už v předvolání sděluje, že možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí bude obviněný mít ve 12:30. Z toho je přesně vidět, jak uvažují. Už dopředu předpokládají, že veškeré důkazy navržené obviněným zamítnou jako nadbytečné, nepotřebné, námitky jako nedůvodné a prostě mu napaří pokutu, protože my jsme úřad a ty občane drž hubu a moč a hlavně koukej platit pokuty do obecní kasy.

I naprosto ignorantský účastník správního řízení by měl maximálně zpozornět, pokud spatří papír s nápisem „rozhodnutí“. Rozhodnutí je to, čím se ukládá povinnost, omezují práva a podobně. Stává se občas, že si dement stěžuje, že „rozhodli o přestupku bez něho a před měsícem mu přišel nějakej papír“. To je přímo už na odeslání do bohnické ambulance. Žijeme ve státě, který přijal doktrínu silničního fašismu. To vyžaduje od všech maximální pozornost a připravenost.

Úřad by měl do 60 dnů vydat rozhodnutí, lhůta je pouze pořádková a nemá právní účinek. Rozhodnutí v přestupkových věcích je vždy písemné. Rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení. V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pokud se úřad s námitkami účastníků nevypořádal vůbec nebo je prostě zamítl bez důvodu, zakládá to východisko pro odvolání (nedostatek důvodů). Dále viz § 68 správního řádu.

§ 69 obsahuje formální náležitosti rozhodnutí. Úřady se často nevypořádají s § 69 odst. (3) přesně podle zákona, ale posílají scan dokumentu v podobě, v jakém by šel poštou. Rovněž bod do odvolání, byť takový slabší.

V právní moci je rozhodnutí, které bylo oznámeno (viz § 72 spr. ř., typicky doručeno poštou nebo do datové schránky) a proti kterému nelze podat odvolání.

Odvolání v přestupkových věcech upravuje § 81 zákona o přestupcích a dále spr.ř. §§ 81 až 88. Skutečnosti

Podobně jako při správním řízení, neexistuje kuchařka, jak napsat správné odvolání. Většinu východisek pro odvolání jsem již výše zmínil. Pokud někdo až do tohoto okamžiku váhal involvovat zmocněnce, doba mezi rozhodnutím a odvoláním je poslední příležitostí.

Postup podání odvolání je takový:

Dodatek: Pakliže budete odvolání psát sami, napište to prostě tak, jak vám zobák narost. Jsme laikové, nevystudovali jsme práva, a to ani v Plzni.

Podle § 33 správního řádu si může účastník zvolit zástupce. Zastoupení probíhá na základě plné moci, která je písemná nebo může být nadiktována do protokolu. Musí obsahovat sdělení, že zmocněnec je oprávněn za účastníka v řízení jednat. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce, počet „sériově“ řazených zmocněnců omezen není.

1 As 32/2009—58 — problematika vypovězení plné moci.

1 As 27/2011—81 — zmocněnec v cizině, „materiální“ pohled na neaktivního zmocněnce

Jinou formou zastupování je ustanovení opatrovníka podle § 32. Toto právo využije správní orgán v případě, že se mu nedaří doručovat a uplatnění fikce nevede k cíli.

Policista je oprávněn vysvětlení požadovat a občan je oprávněn jej odepřít. V případě odepření podání vysvětlení PČR je možno se odkázat se na celý odstavec 3 § 61 zákona č. 273/2008 a toto vyjádření dále nerozvádět. Není třeba specifikovat důvod. Stačí tedy říci, že nebudete podávat vysvětlení.

Řečí zákona:

Na závadu není poslední věta, která o přestupku nehovoří. Z hlediska evropské legislativy je přestupek druhem trestného činu, od kterého se liší pouze intenzitou nezákonného jednání. Kromě toho, když vás policie otravuje a požaduje vysvětlení, nemůžete vědět, zda její činnost bude rezultovat v podezření z přestupku, trestného činu nebo čeho vlastně.

Kromě požadování vysvětlení „v terénu“ může policie osobu vyzvat, aby se někam dostavila k podání vysvětlení. Dostaví-li se osoba na základě výzvy, je policista povinen s touto osobou sepsat bez zbytečného odkladu úřední záznam o podání vysvětlení. Nevyhoví-li osoba bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů výzvě, může být předvedena. Policista je povinen před provedením úkonu poučit osobu o právních důvodech provedení úkonu, a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, také o jejích právech a povinnostech (§13 zákona O policii ČR). Důležité je zde slovo „před“.

Nejčastější formou požadování vysvětlení na řidiči od policie patrně bude vyžadování různých informací, které mají napomoci k pozdějšímu obvinění z přestupku.

Stejně tak v případě policie městské, je třeba se odkázat na celý odst. 4 § 11 zákona 553/1991.

Postavení policie městské dále komplikuje fakt, že podle zákona nemá právo předvolávat občana na určené místo a v určenou dobu k podání vysvětlení, ale pouze k sepsání zápisu o podání vysvětlení. Pokud obdržíte výzvu, musí na ní být tato formulace. Pokud je tam jiná formulace, pokouší se MP uskutečnit něco, na co nemá podle zákona právo.

Konkrétní formulace věty, kterou můžete obšťastnit městskou policii, bude pak znít: „V této věci nebudu podávat vysvětlení.“ Daleko praktičtější se však jeví výzvu MP prostě ignorovat. Pokud se na výzvu bez řádné omluvy nedostavíte, můžete být toliko předveden. Nicméně nevím o případu, že by MP někoho za účelem podání vysvětlení předvedla, a i kdyby se to stalo, tak i poté můžete odepřít podat vysvětlení.

Určitou formou výzvy k podání vysvětlení městské policii jsou lístečky za stěrač, které (podle mého názoru v rozporu s hned několika zákony) umisťují strážníci na automobily, o kterých se domnívají, že byly špatně zaparkovány. I tuto výzvu můžete s radostí ignorovat, protože není prokazatelné, zda vám byla doručena. Navíc tam také absentuje poučení. Kromě toho na ní zpravidla nestojí, jaká osoba podle pís. a) se má kam dostavit. Mohlo se například stát, že někdo šel kolem auta a vytřel si s lístečkem řiť.

Jinou formou, kterou se obecní policie domáhají vysvětlení, je zasílání drsně se tvářící výzvy k podání vysvětlení, kde je vlastník vozidla pod hrozbou různých sankcí nabádán k tomu, aby identifikoval osobu, která v určitý den, datum, čas řídila jeho vozidlo a tuto osobu odeslal na MP k podání vysvětlení. Dokument obsahuje například větu „k podání vysvětlení se dostaví osoba, která řídila vozidlo 18.8.2008“. Tento druh výzvy také ignorujeme, protože není zřejmé, kdo je „osobou“ podle písmena a). Hrozí totiž jedna nepříjemnost. Pokud se na opičárnu dostavíte vy jako vlastník vozidla, MP z toho bude zkoušet dovodit, že jste vozidlo řídil. A nyní pozor, existuje judikát, který tento druh nepřímých důkazů posvětil (2 As 3/2004—70) a přehnaná ochota není tedy na místě.

V případě kontaktu se dopravním odborem magistrátu nebo obecního úřadu platí totéž, tentokrát se odkazujeme na celý odstavec 1 § 60 zákona 200/1990 O přestupcích.

Dále je vhodné znát § 55 správního řádu — Důkaz svědeckou výpovědí

V okamžiku, kdy se předvolaný začne bezhlavě ohánět „osobou blízkou“, vloží úřadům do ruky vodítko, popsané v občanském zákoníku takto:

Zde vzniká několik odlišností proti předchozím dvěma případům obou policií: můžete být pokutován částkou 5.000 Kč.

Podávat vysvětlení je zde povinen každý, nikoli pouze osoby, které by mohly pomoci objasnit nějaký skutek. Odmítnout podat vysvětlení není možné bezdůvodně. Zákon však nestanovuje, co může být důvodem a práva jsou nezcizitelná, tudíž je úřad nemůže zkoušet zcizit tím, že jste neudal důvod nebo důvod nebyl dost plauzibilní. Správní orgány také ve zvýšené míře požadují vysvětlení písemně, dokonce vyzývají občany k tomu, aby jim písemně pomocí udávacího formuláře sdělili údaje o jiných osobách, které by pak mohly obvinit z přestupku. Zde platí to samé jako pro podání vysvětlení prezenční.

Jedná se o zákonné opatření, které zpoplatňuje využití práva nevypovídat v určité podskupině přestupkových věcí. Zavádí se povinnost provozovatele vozidla zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Zavádí se skutková podstata správního deliktu spočívajícího v tom, že provozovatel nesplnil výše uvedenou povinnost, jakkoli je to absurdní. Pokuta tak bude hrozit v případě, že provozovatel vozidla nebude chtít či nebude moci identifikovat řidiče vozidla v době spáchání přestupku, ovšem bez hrozby trestných bodů.

Jaká bude konkrétní aplikační praxe těchto ustanovení, se ukáže teprve časem. V případě, které zákon uvádí (automatizovaný prostředek, parkování, má znaky přestupku), bude sice možné použít odepření výpovědi v přestupkovém řízení, ale nebude to účinný postup, protože pak bude uplatněna odpovědnost za správní delikt. Momentálně není ani jasno, jaké opravné prostředky připadají v úvahu, jak je definován „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy“, co se bude dít, pokud provozovatel shledá výzvu podle § 125h nezákonnou (protože v ní něco chybí, například popsané jednání nemá všechny znaky přestupku) a další aplikační záležitosti, kolem kterých bude ještě veselo. Jediné, co je momentálně jisté je předpoklad, že úřady příslušná zákonná ustanovení vyloží tak, aby to bylo maximálně výhodné pro ně a vyždímaly co nejvíce peněz na pokutách.

Mimoto, aby to nebylo tak snadné, existující judikatura nasvědčuje tomu, že i v případě správního deliktu musí správní orgán prokazovat materiální aspekt a pro trestnost správního deliktu platí totéž co pro trestnost trestného činu, takže představa, že úředníci budou posílat složenky a prachy poplynou samočinně na účet je lichá. V neposlední řadě, sám text zákona není právě jednoznačný. Do doby, než tento pazákon, dítě poslance Stanislava Humla, sežvýkají procesy české justice, na jejichž konci projde testem ústavnosti, je třeba praktikovat následující workaround.

Pro uvedené případy (typicky parkovací delikty, přestupky zjištěné automatickými radary a systémy hlídajícími průjezd na červenou) je naopak řešením poskytnutí výpovědi úřadům, a to výpovědi takové, která k ničemu není. Existuje dvojí postup:

Tím se celá záležitost dostane na rovinu tvrzení proti tvrzení a správní orgán nebude bez dalšího moci naplnit svoji zákonnou úlohu zjistit skutečný stav věci tak, aby o něm nebylo důvodných pochybností. Je to méně jisté než postup A.

Pokud se vám zdá, že lhát úřadům je podlé, pak vězte, že prolobbování účelových a zjevně protiústavních zákonů útočících na základní lidská práva je neméně podlé. Udávat manželku je samozřejmě také podlé a míří to přímo na kořeny hodnot slušné společnosti. A vy se k nim chcete chovat férově? Hovno. Neměli si začínat, vy jen záplatujete pytel, který oni ušili.

Zde je objektivní odpovědnost provozovatele v podstatě již zavedena. Pokud se zástupce právnické osoby přizná, že neví, komu bylo vozidlo svěřeno a nařízena jízda, je právnická osoba postihnutelná pro porušení § 10 odst. (1) pís. d) zákona a bude se jednat o správní delikt.

Chybou je tedy prohlásit, že nevíme, kdo vozidlo řídil. To rezultuje v pokutu. Zde se nabízí trojice východisek:

a) udat takovou osobu, jejíž totožnost úřadu k ničemu není (nelze zjistit, zda existuje, nelze ji kontaktovat, vypadá to věrohodně)

b) účelově udat existující osobu, která je se záměrem seznámena a ví, jak se chovat. Tato pak předvolána a úřadu sdělí, že vozidlo toho dne od PO převzala, ale později jej zapůjčila jiné fyzické osobě, k jejíž identitě nebude vypovídat. V tom případě už nelze aplikovat ustanovení o správním deliktu právnické osoby, protože PO svým povinnostem dostála.

c) mimoto, jakkoli to zní někomu zvláštně, právnická osoba má také osobu blízkou. Tedy, jako zástupce právnické osoby víme, komu bylo vozidlo svěřeno, ale k jeho osobě nebudeme vypovídat, protože je osobou blízkou naší právnické osobě. Tento poslední postup je poměrně raritní a netestovaný, nicméně je to také cesta.

Rozsudek 1 As 21/2011—52 ukazuje, na co je třeba dávat pozor. Dále viz článek našeho spolupracovníka BorKura.

Poměrně hodně otázek směřuje k tzv. knize jízd. Za posledních 5 let mi není znám případ, kdy by si správní orgán ve věci dopravních přestupků byť jen vyžádal od finančního úřadu knihu jízd, natož aby na ni dosáhl. Zato je mi známo, že si ji úřad vyžádal od firmy na komunikačním levelu bejvalej fízl-bejvalej fízl a dostal ji. Ve správním sestřeleno, důkaz byl získán mimo řízení a v rozporu se zákonem. Fízl kolaborant odměněn finančním postihem za vynášení dokumentů z firmy bez vědomí vedení.

Zákonný průběh podání vysvětlení by měl být následující:

Musím zde poukázat na to, že existuje rozdíl mezi podáním vysvětlení podle § 137 správního řádu a ústním jednáním o přestupku ve správním řízení podle § 49 správního řádu. To druhé slouží nejen k zjištění skutečností rozhodných pro další průběh řízení, ale především k tomu, aby účastník řízení uplatnil svá práva. Občas se stane, že správní orgán předvolá řidiče k podání vysvětlení a pak to prohlásí za ústní jednání. Záznam z podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek.

Někdy je podání vysvětlení používáno jako záminka k tomu, aby se podezřelý řidič dostavil na pendrekárnu, kde po něm však žádné vysvětlení nechtějí. Neformálně je mu sděleno, „co na něj mají“, nějaké epileptické snímky z lidaru například, a je po něm požadováno převzetí pokutového bloku, přičemž je mu vyhrožováno vyšší pokutou ve správním řízení, úhradou nákladů řízení a tak dále. Takovým praktikám je třeba vystavit rozhodné stop.

Uživatelé FSM se často dopouštějí následujících chyb:

Městské policie a správní orgány praktikují masový přístup, říkám tomu „crowd management“. V podstatě jim nezáleží na jednotlivých případech, jde jim o to, aby se vcelku vybralo dost. Pokud tedy narazí u jednoho předvolaného na odpor a nemají na jeho osobě nějaký speciální zájem („známá firma“, oponent magistrátu apod.), raději ho nechají být, protože za dveřmi už stojí další, který rád zaplatí, protože neumí klást odpor. Celý ten systém je tak nastaven na průměrného joudu, který platí a nemyslí, a jakýkoli odpor nebo odchylka od normálu způsobí, že se více nebo méně zadrhne. Policie si zpravidla „crowd management“ nemůže dovolit, protože její činnost má charakter skutečného a zákonného vyšetřování.

Z jednání, na které byl účastník předvolán (§ 59 správního řádu) je samozřejmě možné se omluvit. Omluvit se lze i z úkonů jiných. § 74 zákona o přestupcích hovoří v případě neúčasti na jednání o náležité omluvě a důležitých důvodech. § 59 správního řádu pak o závažných důvodech, přičemž omluvit se je povinen bezodkladně a s uvedením důvodů. Povšimněte si, že někde nestojí, že se musí omlouvat předem, takže řádnou a bezodkladnou bude i omluva podaná po ústním jednání, například za situace, kdy se předvolaný nacházel na lůžku nebo v místech, kde není žádné dostatečně rychlé spojení se světem.

Rozhodují konkrétní okolnosti a posuzuje je správní orgán, přičemž i nadále platí zásada in dubio pro reo. Pokud má tedy správní orgán pochybnosti, že omluva není bezodkladná a náležitá, musí se s nimi buď vypořádat, anebo rozhodovat ve prospěch obviněného. Dalším vedlejším produktem autokracie při posuzování omluvenek je, že omluva, která byla dostatečná dostatečný pro první přeložení prvního ústního jednání, již nemusí být dostatečná i pro jeho další přeložení.

Zákon nestanovuje formu, jakou má být výpověď učiněna, tedy například telefonem, e-mailem nebo poštou. Z toho důvodu neobstojí obhajoba, že předvolaný nemohl jít na poštu, protože např. neměl během pracovní neschopnosti vycházky. Musel by to ještě okořenit tím, že nemá telefon ani internet.

Aktuální výklad, který správní orgány používají, je tento: Důležitým důvodem je zejména pracovní neschopnost, ošetřování člena rodiny, dovolená na zotavenou objednaná s časovým předstihem, událost rodinné povahy (svatba, pohřeb atd.) a účast na jednání před jiným správním orgánem. Nicméně, správní orgán není oprávněn šťourat se ve vaší diagnóze, protože je citlivým údajem (zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění) a tak si bude muset vystačit s tím, co mu řeknete nebo neřeknete. Prakticky osvědčený postup je, že se předvolaný v den ústního jednání odebéře k lékaři, aby tam vyřídil nějaký odkladný úkon (např. předepsat pravidelně užívané léky, nechat napsat nějaké potvrzení) a současně si nechá vystavit potvrzení o návštěvě ordinace. Správnímu orgánu sdělí, že se jednalo o neodkladnou návštěvu z důvodu náhle vzniklých zdravotních obtíží. Pokud by se správní orgán dále pídil, nechť předvolá felčara jako svědka a i kdyby tak učinil a získal vaše svolení disponovat zdravotní dokumentací, tak stejně nemůže posoudit, zda rýma právě ve vašem případě je závažný nebo banální stav.

Hlavní problém s omluvenkami, resp. posuzování jejich důvodnosti je v tom, že účast obviněného na úkonech správního řízení je významným procesním právem a pokud úřad následně rozhodne v jeho nepřítomnosti, má to na celé řízení významný dopad. Omluvenkami doporučuji šetřit, protože situace, kdy se předvolaný už potřetí omlouvá, vyvolává ve správních orgánech nevoli a nepřiměřené reakce.

Zde je třeba upozornit na jedno riziko, které provází správní řízení a excesivní postupy v něm.

Pořádková pokuta hrozí tomu, kdo se bez omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu a pořádková pokuta činí 50.000 Kč. Dále viz § 62 spr. ř.. Zde se nehovoří již vůbec o náležitostech takové omluvy, tedy zda má být řádná a zda má být podána včas, zmiňována je pouze absence omluvy. Obce před drahnou dobou identifikovaly v pořádkových pokutách dodatečný zdroj příjmu a některé jevily tendenci udělovat pořádkovou pokutu i za to, že se předvolaný na židli vrtěl, nicméně jejich nadšení rychle zchladlo. K ilustraci postoje obcí k problematice pokut a správnímu řízení jako takovému doporučuji tento článek a větu „Rozhodnutí o pořádkových pokutách navíc nejsou často přezkoumávána v rámci správního soudnictví, což může vést odvolací orgány k větší vstřícnosti při jejich potvrzování v rámci odvolacího řízení“ (autorství směřuje do prostředí lobbistické organizace Svaz měst a obcí).

Nález ústavního soudu č. ÚS 1849/08, který se kromě dostavení se na předvolání, pořádkových pokut a podávání vysvětlení k domnělým přestupkům dotýká mnoha jiných aspektů činnosti orgánů veřejné moci.

Mimochodem, pořádková pokuta hrozí i za nevhodné chování se k úředníkovi, který je veřejným činitelem. Jeden předvolaný například sdělil úředníkovi při podání vysvětlení po opakované výzvě, aby něco říkal, aby se opíchal do prdele. Zavánělo to pokutou, ale pak se ukázalo, že pan úředník zapomněl onoho alternativního jedince před podáním vysvětlení poučit a pak už byl tak rozčilený, že to nestihl doplnit. Tím se karta obrátila.

V praxi se často stává, že řidič vyžaduje přesunout správní řízení do místa bydliště. Taková možnost je zakotvena v § 131 správního řádu, nicméně správnímu orgánu nevzniká povinnost takto činit. Ustanovení § 6 reflektujícího zásadu ekonomičnosti řízení jim zpravidla nic neříká. Má to jednoduchý důvod. Nevybrali by peníze na pokutách.

Nicméně i žádost o postoupení kauzy jinam má své místo v AMTS, protože o tom musejí rozhodnout a to je na nějakou dobu zabaví.

V této fázi můžeme aplikovat stejné nástroje jako v případě (ne)podávání vysvětlení jako fyzická osoba – doporučuji tedy nastudovat dané nástroje v předchozích dílech FSM. Cíle mohou být různé, od hraní na promlčení, až po podojení ou(řa)du o nemalou náhradu nákladů. V zásadě tu máme:

Postup se u firemního vozidla oproti vozidlu soukromému takřka neliší a záleží jen na našich vztazích s jednateli společnosti, co vše můžeme aplikovat. Z pohledu zákona nám sice nic nebrání v nejrůznějších eskapádách, v praxi však můžeme dojít do fáze, kdy vztahovou rovinu např. se zaměstnavatelem upřednostníme před naším husovským pláním za pravdu, a potom je třeba volit rychlé a chirurgicky přesné úkony k co nejrychlejšímu a nejbezpečnějšímu dotažní causy k odložení.

Tady přicházejí ty pravé radostné chvíle pro ty perverzní z nás, které baví úředníka trápit, a hlavně se zde dostáváme k podstatným rozdílům oproti vozidlům soukromým.

Je třeba si uvědomit, že osoba pověřená právnickou osobou k jednání je povinna znát a sdělit totožnost osoby, která měla v době spáchání přestupku dané vozidlo svěřené k užívání. První myšlenka se v takovou chvíli obrací ke knize jízd.

Jak však již v některém z předchozích dílů FSM zmínil pan JJ, žádný z orgánů prošetřujících údajný dopravní přestupek nemá právo do knihy jízd nahlížet. Je velmi dobře možné, že Vás o to úředník požádá — o to větší radost můžete mít, když jej v takovém případě nejen pošlete k šípku, ale ještě jej požádáte o informaci, na základě jaké zákonné úpravy Vás k takovému úkonu vyzval a budete trvat na zaprotokolování jeho odpovědi.

V tuto chvíli je třeba se zamyslet nad tím, čí totožnost je vhodné a možné úřadu sdělit jakožto totožnost osoby, která měla v době spáchání přestupku k vozu dispoziční právo. Rozdělme si to na několik scénářů.

Tady přichází konečně ta pravá legrace. Stejně jako když máte podle D-FENSova návodu v rodině auta registrovaná „křížem“ (tedy provozovatel je odlišný od toho, kdo vozidlem nejčastěji skutečně jezdí), i zde je dobré zmást nepřítele hned z počátku tím, že se na (ne)podání vysvětlení dostaví někdo, kdo zcela zjevně není osobou zachycenou na případném důkazním materiálu (např. fotografie z úsekového radaru).

Úředník příliš uvykl situaci, kdy firma posílá pachatele přestupku, pročež je připraven na obligátní otrávené „Tak tady Vás máme vyfoceného. Poznáváte se, žejo?“

Pojďme jej tedy hned zkraje jednání vyhodit z konceptu tím, že na jednání pošleme někoho jiného. Říkejme mu třeba pan Novák. Na úředníkovu otázku, kdo měl dané vozidlo v užívání v čase spáchání přestupku by pan Novák měl odpovědět „Pan Novák, bytem Kytičková 88, Horní Dolní.“

Protože je pan Novák slušně vychován, může po úředníkově dlouhém váhání a otázce „To jste vy?“ odpovědět „Ano.“

To je však to poslední, co by pan Novák měl úředníkovi v danou chvíli říkat. Bude-li úředník chtít vědět, zda pan Novák vůz v onu chvíli řídil, je na místě mu připomenout, že pan Novák je v tento moment přítomen jako zmocněnec společnosti – a jako takový tedy podává vysvětlení za právnickou osobu „Vopička a syn, spol. s r.o.“. Bude-li úředník chtít vědět, kdo vůz řídil, měl by se dotazovat pana Nováka. A aby mohlo být dotazování, musí být nejprve co, děti? No přeci předvolání!

Ou(řa)dovi tedy nezbývá, než se zplnomocněným Novákem sepsat protokol, že firma Vopička a syn prohlašuje jeho ústy, že vůz užíval Novák, ale zároveň musí obeslat Nováka, aby přišel podat vysvětlení.

Podotýkám, že v této fázi to podle dostupných informací balí i otrlejší úředníci, neboť zatuší, že z tohoto mráčku jim nezaprší ani na kafe, a Nováka nechají Novákem, aby ušetřili síly na danění jiných pirátů.

V případě, že by však byl úředník iniciativní, postupuje Novák v souladu s bodem č. 1, jen může býti rozšafnější. Může zplnomocnit kamaráda, který přijde za Nováka (ne)vysvětlit, že Novák sice auto užíval, ale neřídil. „Kdo řídil?“ „Vím, v souladu se zákonem nepovím.“

A jsme zase tam, kde jsme byli.

Další zajímavý postup nedávno navrhnul pan JJ a já jej zde rád s jeho svolením uvedu jako perličku pro ty, kteří se s ou(řa)dy rádi originálně dohadují. Ač jsem jej osobně nezkoušel, určitě za pokus stojí:

Po seznámení se se spisem obviněný deklaruje, že se o jeho vůz nejedná, neboť jeho vůz byl v danou dobu tam a tam (ideálně alespoň 200km od místa údajného přestupku) – a navrhne svědky, kteří jeho prohlášení svou svědeckou výpovědí podpoří. S ohledem na to, že postupujeme-li správně, neexistuje šance, že by se úředník mohl jakkoli domnívat, že před ním stojí pachatel přestupku, a je-li svědecká výpověď věrohodná, je pro úřad prakticky nemožné, že se Vaší nebohé firmě nesnaží uškodit nějaký zlý epigon s falsem Vaší RZ.

Další náležitosti

Jak patrno, krom úvodního tanečku se (ne)podávání vysvětlení v souvislosti s firemním vozidlem zase příliš neliší. Jen je třeba dbát zvýšené opatrnosti, neb jak známo, nasere-li člověk ou(řa)d, nezřídka přichází „náhodná a s ničím vůbec nesouvisející kontrolní kontrola“ od úřadu jiného.

Je tedy dobré mít v souladu s (ne)podaným vysvětlením vedenou knihu jízd a řádně proškolené řidiče v ní figurující. U řidičů z povolání nám zákon poměrně jasně stanovuje způsob a frekvenci proškolování a přezkušování řidičů odborným pracovištěm (typicky autoškolou), ale u všech ostatních (tzv. řidiči referenti) je o poznání vágněji formulován.

Sice existuje povinnosti řidiče proškolovat a přezkušovat, avšak zákon ani žádná prováděcí vyhláška nestanovuje, kdo a jakým způsobem toto školení smí provádět. Zde přichází prostor pro kreativitu – co třeba každoroční proškolování všech řidičů ve firmě sekretářkou, která nevlastní ŘP? To už nechám na Vás. Zákon jen trvá na vedení evidence takovýchto školení. Docela hezky je problematika popsána např. zde .

Ve všech případech samozřejmě platí, že je vhodné si celou proceduru (ne)podávání vysvětlení nějakým vhodným způsobem dokumentovat (např. hlasový záznamník v telefonu se nabízí jako rozumná volba) - například zapomene-li Vás úředník před jakoukoli otázkou poučit o možnosti odepření podání vysvětlení, je rozhodně na místě trvat na tom, aby tuto prokazatelnou skutečnost zaprotokoloval. Vězte, že není bezpečnější cesta, jak celou causu nechat s jistotou zahrabat velmi hluboko do šuplíku.

Stejně tak je samozřejmě platné, že ihned po poučení trváme na seznámení se se spisem a důkaznímu materiálu věnujeme stejnou pozornost jako v případě přestupků soukromých vozidel. Chyby v důkazech, otázka naplnění materiálního aspektu daného přestupku, to vše může hrát v náš prospěch a ou(řa)dy to zaměstnává. Využívejme toho.

Závěrem nezapomeňme ani na to, že stejně jako u soukromých vozidel máme právo požadovat úhradu nákladů. Systému odvádíme tolik peněz, že by byl hřích nechat mu nějaké z těch, které můžeme dostat jako bolestné za čas strávený s kretény.

Za tipy sloužící jako podklady pro tento článek děkuji pánům D-FENSovi a JJovi.

Doručování písemností v průběhu správního řízení (včetně řízení příkazního) se řídí ustanoveními správního řádu. Několik základních pravidel:

Při doručování v rámci ČR se používá dopis do vlastních rukou České pošty. To je služba dlouhodobě známá a hacknutelná jen velmi těžko. Ačkoli služby České pošty občas nestojí za mnoho, procento doručených dopisů se limitně blíží stu a nelze tedy spoléhat na to, že pošta dopis někde zabordelí nebo jinak doručení pomrší. Pokud potřebujete účinně zdržovat správní řízení, dá se s úspěchem využít podávání zásilek v zahraničí. Pro tyto účely je vhodné volit exotičtější státy, protože ze států evropských sice doručení trvá trochu déle než u pošty tuzemské, ale většina poštovních služeb to i tak zvládne do jednoho týdne. Vhodné a praktické je odesílat zásilky ze zemí afrických (JAR), latinskoamerických (Peru, Argentina) či asijských (kontinentální Čína). Použitelná je i pošta Ruské federace, ale ta se v poslední době dost zlepšuje, zejména v evropské části tohoto státu. US Postal service nebo kanadská královská pošta jsou sázka do loterie, protože někdy zásilku doručí do týdne, jindy zase do měsíce. V praxi neověřené, ale také asi nejrychlejší nebude ani doručování z různých zapadlých pacifických státečků.

K odesílání zásilek z těchto míst je samozřejmě potřeba mít v nich nějakého pomocníka. To v době Internetu a globálních přátelství a známostí nebývá zase takový problém. Samotné provedení je jednoduché: pomocníkovi je podání možno odeslat e-mailem, ten ho vytiskne a odešle. Liší se názory na to, jaký druh pošty zvolit. U pošty „obyčejné“ je sice větší šance na to, že půjde pomalu, na druhou stranu její příjem je úřad schopen zatajit a odeslání se pak bude velmi těžko prokazovat. Možná by pomohl videozáznam z pošty, svědectví kolegy, který šel na poštu s odesilatelem nebo fotografie orazítkované obálky, ale v praxi jsem toto ještě nezkoušel. Většinou se tedy volí některá ze služeb pro doporučené doručení, tj. proti podpisu. Nepříjemné je, že některé poštovní firmy (např. pošta brazilská nebo hongkongská) službu doporučené zásilky kombinují se službou rychlejšího doručování, ale člověk nemůže mít vždy vše, co by chtěl.

Teoreticky by se úřad mohl točit na tom, že podání nebylo řádně podepsáno, ale jednak při tisku na moderních injektech je vytištěný podpis jen těžko odlišitelný od pravého a navíc odesilatel samozřejmě v případných tahanicích důrazně a rád potvrdí, že i když podpis nebyl na papír přenesen tužkou, je jeho a písemnost zcela jistě vyjadřuje jeho vůli.

Další možnost se otvírá, pokud si obviněný zvolí zahraničního zmocněnce. Tady stačí ze země EU, exotičnost místa pobytu zde není tak důležitá. Sice neuškodí, ale úřad může pod vlivem exotičnosti místa pobytu zmocněnce začít na volbu zmocněnce hledět jako na účelovou sabotáž, ke kterémužto přístupu má bohužel i nějakou tu munici v podobě rozhodnutí NSS. V případě zmocněnce, bydlícího hned za německou či polskou hranicí, je prostor úřadu k podobnému jednání nepochybně omezenější než pokud zmocněnec bydlí v Kuvajtu či Britské Kolumbii. Ideální je, pokud se tento zástupce zúčastní alespoň jednoho jednání či jinak rozptýlí obavy úřadu o tom, zda jeho jmenování je čistě účelové.

Úplně nejjednodušší situace nastane, pokud zmocněnec poštu prostě nepřevezme. Zákon na takovou situaci explicitně pamatuje a úřad v takovém případě vyzve obviněného k tomu, aby si zvolil zmocněnce nového, nebo aby v řízení vystupoval přímo. Následně je možno postup opakovat, ale ne do nekonečna — reálně dosažitelná je varianta se dvěma zmocněnci, pokud člověk dodá věrohodnou historku o autonehodě či něčem podobném, dá se postup opakovat i třikrát. Při větším počtu opakování už by úřad pravděpodobně zastoupení odmítl. Tento postup je sice primitivní, ale v situaci, kdy stačí získat pár týdnů času, svoji úlohu splní.

Další fintou se dá času získat ještě o něco více. Dorazí-li zahraničnímu zmocněnci zásilka od českého ouřadu, bohatě postačí, pokud ji na jeho adrese převezme někdo jiný. Manželka, partner, služebnictvo, to je v zásadě jedno. Podepsaná doručenka se vrátí úřadu, ten téměř nikdy nezkoumá podpis, ale prostě zařadí papír do spisu, věc považuje za doručenou a vyřízenou. Drobnou nevýhodou je, že v tomto případě dochází k zápisu bodů do registru a k zahájení vymáhání uložené pokuty. Nicméně rychlost vymáhání není niijak závratná a vymáhání provádí (od roku 2006) Celní správa, která postupuje v porovnání se soukromými exekutory velmi kultivovaně, takže není třeba obávat se obestavení celého majetku kvůli dvěma tisícovkám. Při jediné osobní zkušenosti mi byla za, v daném případě opravdu omylem, nezaplacenou pokutu ve výši 1.000 Kč (přestupek jsem uznal na místě) z účtu stržena částka 1.200 Kč.

Obviněný a zástupce tedy čekají a čekají na výzvu k zaplacení případně nějakou upomínku. Uplyne-li mezitím preklusní lhůta, je vyhráno. V okamžiku, kdy dorazí upomínka, stačí spustit velký virvál na téma „rozhodnutí nebylo doručeno“. Ideální je ještě doložit, že v danou dobu byl adresát na služební cestě na druhé straně Evropy a zásilku ani fysicky převzít nemohl. Samozřejmě je nutno projevit i velké rozhořčení nad neschopností domácího služebnictva správně předat došlý dopis. Úřad vytáhne ze spisu doručenku a zjistí, že terazky sme fšeci v riti, protože je na ní podpis někoho úplně jiného. Protože se rozhodnutí nepodařilo doručit, a to ani fikcí, nezbude úřadu, než záležitost odložit, příkaz k zaplacení stáhnout a udělené body vymazat. Poslední bod je ovšem potřeba pohlídat.

Škodolibé povahy mohou měsíc až dva týdny před uběhnutím preklusní lhůty zavolat na úřad a rozhořčeně se shánět po rozhodnutí, protože přece chtějí svůj spravedlivý boj dotáhnout do konce a rozhodně nemají zájem o tom, aby úředník nechal celou věc jen tak vyhnít. Úředníkovi nezbude, než urychleně poslat rozhodnutí znovu, jenže vzhledem k šibeniční lhůtě má stejně smůlu. Pokud obviněný zavolá měsíc před lhůtou, tak 14 dnů na doručení, i kdyby mělo být fikcí + 15 dnů na odvolání = game over. Tento postup také zmenšuje pravděpodobnost toho, že se úředník bude mstít či jinak v záležitosti dále rýpat, protože obviněný ho na jeho přehmat upozornil „včas“ a navíc je velmi rozhořčen tím, že záležitost byla promlčena místo toho, aby byla jasně prokázána nesmyslnost obvinění. Třešničkou na dortu pak může být podání stížnosti na úředníka, případně rovnou trestního oznámení pro podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.

Pokud preklusní lhůta neuplyne, je to sice nepříjemné, ale zdaleka není vše ztraceno. Obviněný, resp. úřadem potrestaný podá v řádné lhůtě odvolání (odeslané z co nejvzdálenějšího místa, jak je popsáno výše), čímž získá nějaký další čas. Pokud odvolací orgán stihne věc vyřídit před uběhnutím ročního termínu, je možno při doručování jeho rozhodnutí celý postup opakovat, nebo použít mírnou modifikaci:

Při prvním pokusu o doručení zásilky zahraniční zmocněnec zásilku nepřevezme. Manželka či někdo jiný prostě řekne, že není doma apod. V krajním přpadě, není-li k disposici další osoba, zmocněnec zapře svoji vlastní identitu a řekne, že to adresátovi vyřídí. Zásilka je tedy doručena druhý den, případně uložena na poště, kde si ji zmocněnec vyzvedne. Zmocněnec? Ne tak docela. Po prvním pokusu o doručení totiž zmocněnec neprodleně odešle správnímu orgánu prohlášení o tom, že ze plné moci zříká (ideálně opět z nějakého zapadlého koutu naší planety). Rozhoduje opět datum odeslání a proto druhý den, kdy je zásilka doručena adresátovi, tento už zmocněncem není a rozhodnutí je neplatné. Pokud to původní plná moc umožňuje a původní zmocněnec ve zřeknutí se plné moci označí zmocněnce nového, musí úřad doručit tomuto novému zmocněnci, který obratem uplatní podobný postup. V praxi tento postup vede k tomu, co postup předešlý — úřad převezme doručenku, domnívaje se, jak s pyrátem vyběhl a za dva týdny dorazí papír. Hloupější úředník to bude považovat za vyřízené a i pokud úplně hloupý nebude a věc mu dojde, pořád ještě přišel o několik týdnů času.

Nemá-li obviněný k disposici zahraničního zástupce ani jiného komplice, je zde ještě naděje v podobě jinak neskutečně zpackaných datových schránek. Ačkoli se záslunou medialisovaných kaus postup poslední dobou mění, velká část úřadů se pořád ještě neráčí zkoumat, zda někdo má či nemá datovou schránku a doručuje pěkně postaru papírově. U úřadů samosprávy a přestupkových řízení je takový přístup pořád ještě většinový. Předpokládám ale, že zkušenosti s využíváním datových schránek by mohl časem v samostatném článku rozvinout kolega Smrtihlav.